Všechny DC komponenty jsou připojené k jedné centrále pomocí dvojice drátů, která může být společná jak pro ovládání příslušenství, tak i pro ovládání jednotlivých lokomotiv. Ty dráty nemusí vést ke každému zařízení zvlášť, ale mohou být společné a proto každá jednotlivá komponenta (dekodér v lokomotivě, dekodér návěstidel či výhybek...) musí mít adresu, což je identifikační číslo, něco jako "telefonní číslo" v reálném světě, aby centrála mohla vydávat jednotlivým podřízeným pokyny. Je to stejně jako když šel fabriky úkoluje jednotlivé podřízené pomocí telefonu skrze podnikovou telefonní ústřednu. Při prvotní návrhu celého systému DCC vše odpovídalo realitě 80.-90. let. Málokdo si uměl představit, že na plechovém oválném kolejišti u někoho doma bude kroužit 100 lokomotiv. Proto základní rozsah adres lokomotiv byl zvolený 1-127. Následují adresy pro příslušenství 128−191. Adresa "0" slouží pro jedinou analogovou lokomotivu, kterou lze i na DCC kolejišti provozovat. O tom, jak je adresa důležitá, svědčí i to, že je uložená v úplně prvním registru CV1. Postupně se ukázalo, že s rozvojem počítačů je možné ovládat kolejiště i plně digitálně a že se velmi snadno může stát, například u klubových či modulových kolejišť, že počet komponent přesáhne hranici stanovenou na začátku. Jak z toho ale ven? Ten první registr CV1 může v sobě mít maximálně hodnotu 255 a nelze přece vše překopat, když už lidi mají nakoupené komponenty... Jedinou volbou je přidat do definice další registry, které budou dostatečně velké, aby se do nich vešlo všechno i v budoucnu. Zvolen byl proto postup, kdy se určily dva registry CV17 a CV18, které mohou teoreticky pojmout až cca. 65 tis. adres zařízení. Prakticky podle normy je to číslo přibližně 10239, což je současný limit. Z výše uvedeného platí, že do dekodéru lokomotivy je možné nahrát dvě adresy současně! Jednu krátkou i jednu dlouhou. Jak ale říct DCC dekodéru, na které "volání z ústředny" má reagovat přijímat rozkazy? Je to udělané přepínačem, který je v registru CV29. Tento registr obsahuje obecná systémová nastavení (směr pohybu lokomotivy, počet rychlostních stupňů...) pro daný dekodér a kromě toho i umožňuje přepínání, kterou z adres bere dekodér za svoje "telefonní číslo". Tím, že se do tohoto CV29 naprogramuje vhodná hodnota, tak se dekodér řekne: "Na stole máš dva telefony s různýmmi telefonními čísly. Šef Ti bude volat jen z toho ležícího vpravo. Ten levý ignoruj!". Jak je vidět, tak zápis do CV29 neznamená, že se má něco smazat, nebo "vyhodit telefon do koše". Jen se řekne jaký rozkaz je pro mě platný, když volá šéf. Je potřeba si uvědomit, že v době vzniku celého DCC systému vládli počítačům a elektronice technici a programátoři. Jsem taky jeden z nich. Pro nás je přirozené komunikovat s počítačem a mikropočítači nejen v dekadické číselné soustavě, ale také v podobě nul a jedniček = binárně, hexadecimálně, osmičkově... To je pro klasického uživatele dost nešikovné a často nepochopitelné! Je ale potřeba se s tím smířit, tak byl systém vymyšlený a v mikroprocesorové technice se používá stále. Určitě by bylo uživatelsky přívětivější klikání myší a jednoduchá výběr z roletkových menu, ale je potřeba si uvědomit, že každý výrobce dekodéru si může dispozice mírně měnit, proto by byla tvorba univerzálního programovacího systému nadliská dřina. Do popisu vlastního přepočtu se pouštět nebudu. Hezky to popsal v článku "Dlouhé adresy v CV17 a CV18" (http://www.modulybrno.cz/cv17-cv18) z 9.10.2016 náš klubový kolega David. Prakticky je nutné vědět, že ty registry musí být dva, aby se do nich to číslo vůbec vešlo. To velké číslo se musí podle určitého matematického klíče rozdělit mezi oba registry, aby se celé do dekodéru vešlo. PRATICKY: Při programování se do CV1 nahrává krátká adres 1-127 (domácí kolejiště). Do dvou registrů CV17 a CV18 se nahrává dlouhá adres až 10239, přepočtená kalkulačkou na webu a nebo ručně (modulová setkání, kluby...) Následně se v registru CV29 změní bit 5. Co znamená změna bitu 5? Prakticky to znamená, že k aktuálnímu obsahu registru se přičítá dekadická hodnota 32 pokud chceme, aby dekodér reagoval na dlouhou adresu, nebo tu stejnou hodnotu odečteme, pokud chceme, aby opětovně reagoval na krátkou. Základním stavem většiny mně známých dekodérů je "poslouchej krátkou adresu".